Z našeho pohledu je to s příčinami problémů trochu složitější. Když máte jednoduchý (tzv. triviální)
systém, jako je třeba auto, které nechce nastartovat, pak není většinou těžké najít příčinu problému
(alespoň pokud jste zkušený automechanik). Při práci s lidmi (živé systémy) to ale tak jednoduše
nefunguje, protože řetězce příčin a následků jsou příliš složité a navíc vzájemně provázané. Je velmi snadné při hledání příčin problémů „zabředávat“ stále hlouběji, až nakonec analýza vede k paralýze a neschopnosti účinně jednat. V supervizi zaměřené na řešení se zaměřujeme na cíl (kam se chceme s klienty dostat) a na zdroje (co se už osvědčilo a může nám pomoci se posunout směrem k cíli). Je to vlastně velmi jednoduché. Ale je poměrně obtížné to takto jednoduše dělat.

O případných zprávách ze supervizních setkání se domlouváme vždy s konkrétním zadavatelem supervize (ten, kdo službu objednává a platí). U individuálních supervizí mnozí žádnou zprávu nevyžadují, někteří požadují doklad o účasti pracovníka (prezenční listinu, potvrzení), někteří požadují krátkou zprávu, která je s ohledem na povinnost mlčenlivosti velmi obecná. Naším zvykem je tuto zprávu sepsat přímo se supervidovaným pracovníkem, takže je tam jen to, s čím pracovník souhlasí.
U skupinových a týmových supervizí zadavatelé zprávu někdy nevyžadují – zejména v případech, kdy se supervize sami účastní.
Pokud zprávu vyžadují, většinou obsahuje jen konkrétní výstupy a úkoly – a opět ji tvoříme přímo se skupinou či týmem, který se zněním zprávy vyjádří souhlas

Hranice jsou poměrně neostré a různí autoři i odborníci z praxe se na rozdíly mezi těmito činnostmi dívají různě. Supervize se z našeho pohledu odlišuje od koučování zejména cílovou skupinou (koučování je určeno pro manažery, supervize primárně pro pomáhající pracovníky a manažery v pomáhajících profesích), metody práce jsou samozřejmě podobné. Mentoring je z našeho pohledu spíše neformální či formálně ustanovené doprovázení a „zaučování“ méně zkušeného pracovníka pracovníkem zkušeným, supervize je vždy formalizovaná forma spolupráce a více zaměřená na individuální potřeby supervidovaného pracovníka. Terapie je zaměřena spíše na osobní problémy a trápení, supervize se váže především k výkonu pomáhající profese nebo role v rámci organizace.

Všichni naši supervizoři mají vysokoškolské vzdělání v psychologii, sociální práci či andragogice a prošli terapeutickým výcvikem. Navíc prošli supervizními výcviky (např. pod supervizí Dr. Bena Furmana) nebo patří k první generaci supervizorů, kteří supervize poskytují již od poloviny devadesátých let (kdy u nás ještě žádné supervizní výcviky neexistovaly). Všichni supervizoři se neustále vzdělávají se zahraničními i tuzemskými odborníky. Všichni mají rovněž zkušenosti s realizací supervize pro různé organizace poskytující sociální služby – církevní, příspěvkové, s celorepublikovou nebo lokální působností.

Individuální, týmové i skupinové supervize mohou probíhat v našich prostorách v Olomouci na Kubíčkově 19 (cca 5 minut chůze od Náměstí Republiky, podrobný popis lze nalézt na www.dalet.cz v sekci Kontakty). Tato varianta je finančně nejvýhodnější, protože není třeba hradit náklady spojené s cestováním supervizora. Individuální, skupinové i týmové supervize lze realizovat i v prostorách supervidovaných. Pokud se nacházejí v působišti daného supervizora (viz. níže), není třeba hradit dopravu supervizora, v ostatních případech je třeba cestovní náklady započítat.